Gramofonová deska, kde se vzala?

Gramofonová deska, vinyl, LP íčko všichni ji dobře známe a velká část z nás ji má doma. Někdo vlastní i obrovskou sbírku, kde se objevují první „pressy“ – původní vydání, leckdy i čtyřicet let staré. Většinou je černá, kulatá a s různými průměry. Je to téměř 132 roků existence gramofonové desky, co se otáčí po směru hodinových ručiček.

První pokusy s deskou – hledání správného materiálu

První kusy gramofonových desek z roku 1887 byly vyrobeny z kovu, konkrétně zinkové či měděné disky jsou dodnes k nalezení jako exponáty muzeí či historických sbírek. Na jednu z prvních jedenáctipalcových (28 cm) desek se vešly asi čtyři minuty záznamu při třiceti otáčkách za minutu.

Vývoj záznamových zařízení -132 let gramofonové desky
Vývoj záznamových zařízení -132 let gramofonové desky

Kovové desky však byly nepraktické – minimálně jejich výroba byla extrémně drahá a zdlouhavá. Emile Berliner, vynálezce gramofonu, proto začal používat plastickou hmotu a konkrétně celuloid. Celuloid je termoplast objevený při zpracování fotografických emulzí v 50. letech 18. století a vylepšený v letech 70. Berliner z něj vyráběl gramofonové desky nevalné kvality už od roku 1888, ovšem materiál se tak rychle opotřeboval, že již po několika přehráních byl původní záznam sotva rozeznatelný.

Výkup gramofonových LP desek

V té době ještě stále nemohla být o masovém rozšíření gramofonu řeč, z původních celuloidových disků se proto zachovalo jen několik málo kusů. Celuloid byl pro své nedostatečné vlastnosti rychle nahrazen tvrdým vulkanizovaným kaučukem, Berlinerem označovaným jako vulkanit. Moderní proces vulkanizace kaučuku (gumy) byl objeven ve 40. letech 19. století bratry Goodyearovými, po kterých je pojmenována známá společnost vyrábějící pneumatiky.

Berliner však v roce 1889 nezačal vyrábět desky z měkké a pružné pryže, nýbrž z ebonitu, také nazývaného tvrdá pryž, který vzniká výrazně delším procesem vulkanizace – dokonalým nasycením chemických vazeb kaučuku se sírou. Všichni jistě znají středoškolský fyzikální pokus, při kterém dochází ke tření ebonitové tyče a liščího ohonu… tak přesně o takový materiál se jedná.

První vulkanitové, případně ebonitové desky měly průměr 5” (12,5 cm), ale byly brzy nahrazeny většími sdmipalcovými (17,5 cm). Rychlost otáček se pohybovala většinou kolem 70 RPM (revolutions per minute – otáčky za minutu), ale v době raných, ručně poháněných přístrojů výrazně oscilovala v rozmezí cca 60-130 RPM. Zvuková „kvalita“ byla taková, že v případě zpívané písně byl na zadní straně desky nalepen vytištěný text, aby posluchači vůbec poznali, o čem se zpívá. Z historických zdrojů dnes již není patrné, nakolik celuloidové a vulkanitové desky existovaly vedle sebe, či zda je bylo možno při nákupu jednoznačně rozlišit. Po roce 1894 jsou však již prodávány pouze standardizované 7” vulkanitové desky s rychlostí cca 70 RPM, doposud výhradně jednostranné. Kapacita sedmipalcových desek byla cca dvě minuty.

Naprostá většina tehdejších gramofonů měla ruční klikový pohon, elektrické přístroje pracující na baterie byly velmi výjimečné. Kvůli zajištění plynulé rychlosti přehrávání obsahovaly jednoduché mechanické regulátory, pracující na principu Wattova regulátoru (vynalezen pro regulaci parního stroje).

Šelak v nezpracované formě
Šelak v nezpracované formě

Vulkanitové desky byly sice levné, ale nedosahovaly zvukových kvalit konkurenčních voskových válečků. I to byl jeden z důvodů, proč v roce 1896 spolu s pružinovým motorem a vylepšeným gramofonem přišel i nový materiál gramodesek: šelak. Přírodní šelak je materiál získávaný z výměšků červce lakového, drobného asijského hmyzu. Desky kromě něho obsahovaly ještě další pevné látky, často na bázi textilií, jejichž přesné složení se lišilo dle výrobce i období.

Rozměr gramofonové desky, další důležitý parametr

Na začátku roku 1902 se objevují první desetipalcové (25,4 cm) šelakové desky s kapacitou až tři minuty. Ke zpočátku stále jednostranným 10″ nosičům přibyly ještě téhož roku oboustranné modely s dvojnásobnou kapacitou, kterým již voskové válečky zdaleka nemohly konkurovat. O dva roky později (1904) se objevují ještě větší, dvanáctipalcové (30,5 cm) desky s kapacitou přes čtyři minuty záznamu. Oboustranná varianta nabízela téměř deset minut, objevily se však i jiné rozměry. Například v Británii byl nějakou dobu populární osmipalcový formát.

Jakou rychlostí to roztočíme, miláčku?

Rychlost otáčení desek se pomalu sjednocovala na pozdějších standardních 78 RPM. Nejrozšířenějším typem přehrávače byl na počátku 20. století plně mechanický gramofon s jednoduchým pružinovým motorem a kónickou trychtýřovitou ozvučnicí. Zvuk byl přenášen přenoskou z tvrzené oceli a později s diamantovou či safírovou špičkou (malé, velmi lehké a extrémně tvrdé přenosky při správném použití jeví minimální opotřebení). Ocelové přenosky se musely měnit někdy i po každé reprodukci.

Vývoj probíhal i na poli materiálového složení. 1906 začala Columbia vyrábět tenké šelakové Velvet-Tone desky s papírovým jádrem. Zvuková kvalita se zlepšila zejména díky menšímu povrchovému hluku (vznikajícímu pří pohybu přenosky po povrchu desky).

V roce 1913 vydává Edison svůj Diamond-Disc Player – přehrávač kulatých desek, který využíval dosavadní techniku vyvinutou pro válečkový fonograf. Zhruba dva centimetry silné desky obsahovaly pevné jádro laminované plastem podobným bakelitu a přehrávaly se diamantovou přenoskou tloušťky cca 0,09 mm. Navzdory velmi dobrému zvuku se nikdy příliš nerozšířily, a to zejména kvůli ceně a nekompatibilitě se zavedeným gramofonem.

Edisonovy exkluzivní mahagonové přehrávače by ve srovnání s dnešní průměrnou mzdou stály více než šest tisíc dolarů, tedy polovinu ceny osobního auta.

Ve 20. letech 20. století je standardizována rychlost otáčení gramodesky na 78 RPM. Vzhledem k rozdílné frekvenci střídavého napětí v elektrických sítích na starém a novém kontinentu a potřebnému převodování pohonu byl evropský standard 77,92 RPM (50 Hz) a americký 78,26 (60 Hz). Vzhledem k tomu, že jako standardní velikost pro populární hudbu se ujala deska 10”/78 RPM (jak jinak než šelaková), byla většina populárních nahrávek limitována na zhruba tři minuty délky. To se týkalo mimo jiné i King Oliver’s Creole Jazz Bandu, jehož členem byl začínající Louis Armstrong.

Na scénu vstupuje vinyl

První pokus o náhradu šelaku jako majoritního materiálu hudebních nosičů proběhl v roce 1929, kdy RCA Victor (který vznikl z původní Berliner – Johnsonovy společnosti) začal používat první vinylové desky. Jednalo se o profesionální kopie určené pro živé přehrávání na rozhlasových stanicích. Tento standard s 33+1/3 otáčkami se v roce 1931 pokusili uvést na komerční trh, ovšem nepodařilo se jim nahradit rozšířený 78 RPM „spotřební“ standard.

Vinylové desky byly sice jednoznačně lepší ve všech ohledech, ovšem na trhu nebyly přístroje k jejich přehrávání a vzhledem k hospodářské krizi nebyla ani vůle k jejich pořizování. „Long-play“ tak zůstává v profesionální sféře – desky mají výrazně menší povrchový hluk (při tření přenosky v drážce), lepší zvukovou kvalitu a několikanásobně větší kapacitu – díky vyšší hustotě drážek a nižším otáčkám se na jednu stranu vešlo až deset minut záznamu.

Během 2. světové války byl vinyl pro nedostatek šelaku používán k výrobě některých 78otáčkových desek. Pomaloběžné desky o rozměrech 16” a 12″” se i nadále drží v profesionální sféře a šelak zůstává materiálem číslo jedna pro populární gramodesky až do roku 1948. 21. června 1948 představuje Columbia Record Co. v New Yorku novou vinylovou LP desku – Long Play o rozměru dvanáct palců (30 cm) a 33 1/3 RPM vyvinutá Peterem Goldmarkem měla kapacitu jedné strany až dvacet tři minut. Hned následující rok konkurenční RCA Victor ohlásila sedmipalcovou, 45 otáčkovou EP deskuExtended Play vznikla zejména kvůli licencování systému Columbie v případě přijetí jejího standardu. EP měly uprostřed větší otvor než LP a jejich přehrávače byly dodáváni s automatickým výměnným mechanismem. Kapacita jedné strany byla až sedm minut záznamu, později bylo díky větší kompresi drážek dosaženo i více než deset minut.

Vinyl potvrzuje vítězství

V 50. letech minulého století dochází k útlumu výroby šelakových desek a po více než 50. letech dominance je tento materiál postupně nahrazován vinylem.

Stále však existuje mnoho majitelů starých přehrávačů a například v Čechách se šelakové 78 RPM desky vyrábí až do konce 60. let.

Pomaloběžná LP deska s mikrodrážkou je od roku 1948 dodnes používaným standardem gramofonového průmyslu. V roce 1958 byly vydány první stereo LP desky, zpočátku s menší kapacitou, neboť prvotní stereo drážka byla širší než jednostopé mono.

Černé, barevné, ale někdy i průhledné disky, vyráběné z PVC – polyvinylchlorid, v angličtině zkráceně vinyl, je třetí nejpoužívanější plast. Díky chemické vazbě s chlorem je odolný a prakticky nedegraduje, což na druhou stranu značně komplikuje jeho ekologickou likvidaci.

Každoroční stoupající prodeje gramofonových desek, potvrzují neutuchající zálibu sběratelů a posluchačů v oblíbenost vinylových desek. Největší výrobce gramofonových desek GZ Digital Media z Loděnic u Prahy, to svojí roční výrobou 125 miliónů desek, jen potvrzují.

V případě, že vás zajímá historie gramofonu, zde je odkaz na první díl seriálu „Historie vzniku gramofonu„.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.